top of page

INTUICE X domněnky

Jak poznáme, že děláme něco ze srdce? Jaký je rozdíl mezi tím, když děláme něco srdcem nebo pokud nás ovládá emoce? Ale emoce je přeci cit a cit vychází ze srdce...nebo ne?


Když se řekne láska, představíme si zamilovaný pár nebo smějící se děti. Ale co když je něco víc? Něco dál? Něco jiného, co označujeme stejným pojmem a díky tomu si to pleteme?


Možná si tyto různé formy a podoby lásky ani nepleteme, ale spíše je spojujeme v jedno. Dva motory, které ovlivňují to, jak se zachováme, jak se rozhodneme, jak se cítíme.



🤍🖤 DUCHOVNÍ x EMOČNÍ srdce



Každý z nás má dvě srdce (tak to mu alespoň říkám pro lepší přehled).


🤍 Fyzické – zde se projevují emoce (radost, smutek…)

🖤 Duchovní – sídlo naší duše – zde sídlí veškerá naše vnitřní síla.


Z emočního “srdce” střílíme šípy nenávisti, zloby, žárlivosti, ale i romantické lásky.


Z duchovního srdce se rozprostírá klid. Onen vnitřní klid, který nás dokáže uklidnit. Nikoliv emoce, která nás začne ovládat.

Je důležité přijmout a uvědomit si, jak se cítíme, ale potom bychom se měli rozhodnout - co dál? Ale my tento krok přeskakujeme. Nepřemýšlíme, když je to potřeba. Přemýšlíme až potom, když řešíme následky svého chování (nebo svých slov).


Pořád se mluví o bezpodmínečné lásce. Ale tato slova většinou říkají lidé, kteří jsou zranění, sami sebe nemilují a nebo jsou pohlceni svých egem a pocitem nadřazenosti. A jejích cílem je cítit a čerpat z lásky druhých. Protože sami sobě si ji neumí dát!


Je težké se v tom vyznat. Chápu to. A uvědomuji si, že je těžké pochopit, co vlastně znamená ona vesmírná bezpodmínečná láska... A k tomu ta stále se opakující rada "dělat něco srdcem"...



Dělat něco srdcem...?

Když cítím touhu a chci něco udělat, jak poznám, že to je to ONO - to tím "správným srdcem"?


Pro začátek bych vám poradila, že cokoliv, co ve vás vyvolává svíravý pocit, nejistotu, obavy a strach je EMOCE. Nikoliv hlas duše. A přiložím jeden příklad. Situaci, která se mi stala, když mi bylo 22 a bylo to moje první setkání s hlasem mého duchovního srdce.


Když mě moje duchovní srdce zachránilo

Jednou jsem se vracela nočním spojem z dámské jízdy. Ujelo mi poslední metro, tak jsem jela nočním autobusem. Neměla jsem strach, věřila jsem, že mě se nemůže nic stát (taková ta mladická sebejistota, že máte svůj osud pod kontrolou). Když jsem vystoupila, vystoupila se mnou také skupinka rozjařených studentů a jeden muž. Ten muž měl čepici a šálu kolem krku tak, že mu překrývala ústa. Z dálky to vypadalo jako lyžařská kukla.


Od zastávky autobusu do bytu, kde jsem bydlela, to bylo asi 5 minut. Musela jsem jít kousek po chodníku podél silnice, a pak projít cestičkou vedoucí skrz malý park.


Ten muž šel za mnou a já se začala cítit divně. Nebyl to strach. Ale blbý pocit. Tak jsem přešla silnici na druhý chodník. Ten muž také. Přešla jsem zpět. Ten muž také. Zahla jsem na tu cestičku vedoucí parkem. A on šel za mnou.


V tu chvíli mi problesklo hlavou - pokud projdu tu cestu celou, na konci mě nikdo neuvidí a ani neuslyší. Když se teď vrátím a obejdu to, on už ví, kam potřebuji dojít.


Co teď? Srdce se mi rozbušilo a já nemohla dýchat. Ale najednou jsem slyšela: Zastav se (ten hlas byl ve mně, a zněl tak klidně a zároveň rázně). Nepřemýšlela jsem a poslechla. Zastavila jsem se a dělala, že lovím něco v kabelce. On tedy musel projít kolem mě. A jak mě míjel, tak mě doslova probodl očima.


Otoč se a vrať se! Zněl ten hlas dál.


V tu chvíli jsem se otočila a šla zpět na zastávku. Tam stál jedem (asi) manželský pár a já jsem k nim přistoupila a řekla jim, co se mi děje. A že vím, že to zní divně, ale chtěla bych je požádat, zda by mě mohli doprovodit k tomu paneláku a ukázala jsem na budovu, kde jsem bydlela.


Ta žena se bála. Myslela si, že se je možná snažím vylákat. Chápala jsem to. Ale ten muž jí řekl, ať zůstane na místě a doprovodí mě sám. Viděl, že navzdory tomu, že se snažím být klidná, jsem klidně nepůsobila.


Doprovodil mě, a tak trochu mi i vynadal, co tak mladá holka dělá takto pozdě v noci sama venku. Doprovodil mě až ke dveřím, já odemkla, poděkovala mu a on odešel.


Když jsem zavírala dveře a zamykala je, ze stínu vystoupil ten muž. Jen stál venku proti těm skleněným vchodovým dveřím a zíral na mě!


A v teprve v tu chvíli jsem dostala strach. V tu chvíli mi došlo, co všechno se mohlo stát, kdybych si hrála na statečnou, kdybych odehnala ten vnitřní hlas, který mi radil se vrátit. Ten klidný hlas, který mě jen navigoval.


Ovládla plně emoce, strach a bezmoc, i když jsem už byla v bezpečí. A to, co jsem prožívala ve svém pokoji tu noc, byl čirý výbuch mého emočního srdce.


To, co se ale dělo venku, co mě vlastně zachránilo, byl zase zásah srdce. Duchovního srdce. Který k nám promlouvá skrze hlas, kterému říkáme intuice. A já ji neignorovala. Ani jsem to nevnímala jako zázrak. Ale začala jsem díky tomuto zážitku více věnovat pozornost sama sobě. (Tuto sílu a moudrost máme v sobě všichni, ale často ji začneme naslouchat až poté, co je nám smutno nebo úzko. Proč ale čekat jen na občasné záblesky, když tuto moudrost můžete slyšet neustále? Že to nejde? Nesmysl. Jediné, co nám v tom brání jsme my sami - a to, čemu říkáme DOMNĚNKY.)



INTUICE nebo domněnky?

Často si myslíme, že vnímáme intuici, ale jsou to jen naše domněnky (nebo skrytá přání a touhy). Ale tyto domněnky, i když jsou to projekce mysli, tak projektují vlastně naše emoce. To, co se mi odehrávalo v hlavě za scénáře, když jsem se zamkla tu noc ve svém pokoji - byly domněnky.


To co mě ale zachránilo před těmito domněnkami - byla intuice.


Tak hlasitá, až mi zastavila nohy. Tak hlasitá, až mě dovedla zpět na zastávku a donutila mě říct si o pomoc. V tu chvíli šly všechny domněnky stranou. Byla jen přítomnost. A slyšitelný šepot mého duchovního srdce.



Přesto si mnozí myslí, že duchovní láska znamená, že milujeme celý svět a necháme si vše líbit. Že máme pro vše pochopení a že musíme vše tolerovat (protože chápeme, nebo se alespoň snažíme, empaticky vnímat, co druhý prožívají).


Duchovní láska je ale jiná. Duchovní láska je klidná a zároveň rozhodná. Má sílu říct NE stejně rozhodně jako ANO. Neubližuje a přesto vám nedovolí být za oběť. Je plná respektu a úcty. Dává vám sílu. Obrovskou. Emoce vnímá, ale bere je jako barometr ukazující počasí venku.


Rozhodnutí z duchovního srdce jsou pevná jak skála a rozhýbe realitu kolem vás.

Rozhýbe vesmírné zákony a plní vaše přání. Víte, co skutečně chcete a co je jen iluze.


Emoční srdce nám našeptává rozhodnutí, která děláme pod tíhou aktuální situace. Ideálním příkladem jsou hádky, emoční přejídání, a nebo emoční nakupování...


Duchovní srdce nám dává stabilitu a jasnou, čistou mysl. Kdykoliv a kdekoliv. Je těžké být napojeni stále na tento stav - a ani se nemyslím, že je to možné, když žijeme v tak velikém světě, kde se neustále ovlivňujeme a nějak na sebe působíme...


Když jsme ale stále v emočním srdci, strhávají nás různé nálady. Tyto nálady se projektují do kolektivu a my pak věříme, že je to erupcemi na Slunci. (Čím více se ale vymlouváme na vnější vlivy, tím zarputileji odmítáme svou vlastní zodpovědnost - a to znamená jediné, náš život se v tomto nastavení NIKDY nezmění...)


Z tohoto kruhu vystoupíme, když své emoce začneme pozorovat 💜.


Emoční srdce není špatné, odděluje romantickou lásku a tu duchovní. Ale pro vážná životní rozhodnutí, pro jasnou mysl, pro život jaký si přejeme, bychom měli umět naslouchat srdci duchovnímu (a naladit se na intuici a rozeznat domněnky).


Probudit, vyčistit a udržet si duchovní srdce není tak složité. Jediným problémem je, že nevíme, že to co cítíme v hrudi, ten hlučný tlukot, není ona vesmírná láska, ale jen fyzická emoce.


My jsme se naučili poslouchat jen to fyzické (emoční) srdce a naučili se říkat, že dělat věci srdcem je dělat věci podle toho jakou mám zrovna emoci. Ale to nás dovedlo do stavu, kdy necháme emoce, aby nás ovládaly.


Naše fyzické srdce patří tělu. A v těle jsou ukryty zdroje, skrze které nás ovládá vnitřní démon – je to můj "pracovní" název, který popisuje to našeptávání, které v nás vyvolává pochyby, strach, úzkosti. A když se tímto stavem necháme vláčet příliš dlouho, časem uvěříme, že to jsme my. Že to, co slyším ve své mysli, že jsem já - že jsem slabá, že nic nedokážu, že nejsem DOST.


Nic z toho ale nejsme my. Je to jen energie, která se nám usídlila v těle, ovládá naše tělo, mysl i emoční srdce. Kam se ale tento našeptávač nedostane - je naše duchovní srdce. Do chrámu naší duše. A je naše zodpovědnost, zda zůstaneme pod vládou všech těch domněnek, nebo zkusíme zakřičet tomu démonovi hlasité NE a začít dělat kroky ke změně.

Je to jako kdybychom se ocitli v uzavřené místnosti, kde je dalších 100 lidí a každý by na nás křičel, že jsme k ničemu, špatní a zlí… Samozřejmě že by nás to zasáhlo, když nejsme ve své síle - a o to těm druhým jde. Oni nemají sílu, proto chtějí tu naši. A nebo nás jen chtějí stáhnout k sobě dolů, do těch vibrací, ve kterých jsou oni. Abychom se cítili stejně.


Je jedno, jestli je to entita, zděděná křivda, kletba nebo nějaký člověk. Jsou to jejich jedy, které se, pokud nemáme pevný štít, dostanou do těla a začnou nás ovládat skrze naši mysl.


Vzpomínám si, jak jsem chtěla umřít, vzpomínám si na ten pocit, když mě ovládalo voodoo a já dělala věci, co jsem nechtěla. A nikdo mi nepomohl. Dokud jsem se sama nerozhodla, že takový život už nechci a nevyhledala pomoc.


Naše pocity, emoce, hlasy vnitřního démona nás nemohou ovládat - pokud se rozhodneme tomu vzepřít.


Proto si zkuste uvědomovat - Jak reagujete? Jak se cítíte mezi lidmi? Jak se cítíte s konkrétní osobou? Co vás brzdí? Jaké vám naskakují pochybnosti?

Tímto sebe-pozorováním to začíná, protože měníte úhel své pozornosti. Měníte pozornost do sebe.


S láskou,

Aleera



---

Pokud toužíte sami sebe lépe poznat a objevit v sobě svou vnitřní sílu, doporučuji průvodce Alchymie ženské energie, který je zaměřen na znovuobjevení a upevnění vnitřní síly ženy: více na www.aleera.eu/alchymie . Nebo sledujte novinky, chystají se totiž další průvodci, kteří se budou zabývat sebeláskou nebo vývojem duše, a posvítí si i na vnitřní démony, které nás ovlivňují, i když na ně nevěříme...

bottom of page